Rozhovor s motokrosovou legendou Joelem Smetsem

Není pochyb o tom, že belgický motokrosový závodník Joel Smets patří mezi největší legendy tohoto sportu a vzhledem k tomu, že začal s motokrosovými závody až v sedmnácti letech, dají se jeho úspěchy srovnávat s triumfy Stefa Evertse, Antonia Cairoliho a Jeffreye Herlingse. tedy mezi ty zkutečně nejlepší. 

 

Webový portál MXLarge přináší s Joelem Smetsem zajímavý rozhovor, který si můžete předčíst níže. 

 

Otázka: Máš pět titulů mistra světa ve třídě 500 ccm a padesát sedm vyhraných Velkých cen. Víš tedy jaké to je brát rekordy, které tě řadí mezi největší postavy motokrosu všech dob. Vzpomínám si, když jsi vyhrál padesátou GP, čímž si se zařadil Joelu Robertovi. Pět titulů mistra světa před tebou získali Roger De Coster, Eric Geboers a George Jobe, všem belgickým legendám, ke kterým jsi vzhlížel, pamatuji si, že jsi byl v onom momentu na tebe nezvykle emotivní. . Jeffrey dnes nevypadá tak emocionálně, když vyhrál svou sto druhou GP, ale jak ses cítil v těch chvílích, které jsem zmínil o své kariéře?

 

Smets: Byl jsem rád, řekněme, ža vítězství pro mě nebyly tak důležité. Možná Jeffrey neprojevuje emoce, ale pro něj je to velmi důležité. Neustále o tom mluví. Řekl jsem mu to minulý týden; Rozdal jsem všechny své trofeje a byl překvapen. Řekl: "Máte 57 vítězství v GP a kolik umístění na stupních vítězů." Řekl jsem mu, že nemám ponětí, kolik jsem měl na stupních vítězů nebo kolik motocyklů jsem vyhrál. To mě netěší, když tu informaci znám. Jsem hrdý na padesát sedm GP, které jsem vyhrál a padesát bylo vždy měřítkem a také jsem byl pojmenován po Joelu Robertovi, který tento rekord držel tak dlouho. Takže vyhrát svou padesátou Grand Prix po klukovi, po kterém jsem byl pojmenován, to bylo velmi emotivní.

 

Otázka: Také to, že se těch pět titulů mistra světa vyrovnalo některým z tvých hrdinů jako Roger De Coster, Eric Geboers a George Jobe, to muselo být také něco?

 

Smets: Ano, určitě a čím jsem starší, tím víc cítím hodnotu těch titulů a výher GP. Svým způsobem je pro mě někdy těžké uvěřit tomu, čeho jsem dosáhl. Někdy, když se podívám na seznam všech vítězů a je tam Jeffrey, Stefan, Tony a pak jsem to já. Můj syn byl součástí mé aktivní kariéry, byl toho trochu svědkem. Narodil se, když jsem vyhrál svůj první šampionát a bylo mu deset, když jsem ukončil kariéru, takže má nějaké vzpomínky, ale moje dcera se narodila poté, co jsem už nezávodil. Teď je jí osmnáct a setkává se s lidmi, kteří mluví o jejím otci a podobně, a já jí o tom také vyprávím, vždycky to na ní udělá dojem a přítel jejího otce říká, že Joel Smets je hrdina. Co je pro mě výjimečné je, že jsem svou první motorku dostal, když mi bylo sedmnáct let. Myslím, že Jeffrey už měl 50 Grand Prix, když mu bylo sedmnáct. Svůj první šampionát jsem vyhrál, když mi bylo dvacet šest, na což jsem ještě pyšnější. Svou první Grand Prix jsem vyhrál v roce 1993, když mi bylo 26 let, a vyhrál jsem dvě v roce 1994 a pět v roce 1995. Takže v době, kdy jsem získal svůj první titul mistra světa, jsem měl jen osm vítězství v GP. Představte si, že bych začal vyhrávat ve 20 letech. Na tom už mi nezáleží, ale jsem opravdu hrdý na to, čeho jsem dosáhl. Když závodíte a skončíte na druhém místě v šampionátu, raději zemřete, než skončíte druhý. Teď, po letech, jsem se ohlédl a trochu jsem shrnul svou kariéru s rodiči od Andrey Adama a řekl jsem jim, vyhrál jsem pět mistrovských titulů, ale také jsem skončil čtyřikrát druhý a třikrát třetí. 

 

Otázka: Cítil jsem s tvou érou, Stefana, tebe, možná víc belgických kluků, měl jsi před sebou několik jezdců, kteří byli národními hrdiny a opravdu sis pamatoval všechno, co dělali, lidi jako De Coster, Robert, Geboers. Mám pocit, že tahle éra nebo jezdci nebo možná mladší lidé obecně o minulých šampionech nevědí. Vidíte to vůbec u jezdců, se kterými spolupracuješ?

 

Smets: Ano, ale jak to chceš, chceš, aby Jeffrey věděl o Joelu Robertovi, Gastonu Rahierovi?

 

Otázka: Opravdu se mi líbilo, že jsi o těch belgických legendách mluvil s hrdostí. To už od dnešních závodníků tolik neslyším.

 

Smets: Ano, ale vědí o mně, Stefanovi a Pichonovi a podobně. Nezapomeňte, naše kariéry byly na začátku 90. let a to je před třiceti lety a věděli jsme o šedesátých letech. Tito jezdci teď vědí o nás, což je, myslím, podobné. Věděl jsem také o Rolfu Tibblinovi a Heikki Mikkolovi, Rogeru De Costerovi. Fandil jsem Rogerovi v Namuru v 70. letech, takže ano, myslím, že si to pamatují. Tato současná generace mohla na počátku 21. století fandit Stefanovi a mně. U Andrey a Toma Vialla mě někdy překvapuje, kolik toho vědí před 30 lety.

 

Otázka: Změňme téma. Viděl jsem video, kde jsi při vítězství Andrey Adama v Trentinu ukápl slzu, byl to opravdu pěkný okamžik, který potvrdil tvou vášeň pro motokros a jezdce, které trénuješ. Řekni mi k tomuto momentu něco?

 

Smets: Vždyť to nikdo nečekal, že to dokáže. Kdbych nebyl emotivní, nemohl bych tady být. Když jsem skončil se závoděním a začal trénovat, bylo u mě těžké emoce vyjádřit. Po skončení kariéry jsem udělal krok zpět, abych našel sám sebe a zjistil, co chci dělat. Takže jsem byl v belgické federaci a manažerem týmu Belgie v MXoN. Tady jsem opět zjistil, že se mi emoce vrátili. Na začátku mé trenérské kariéry s Kevinem Strijbosem a Glennem Coldenhoffem, to bylo podobné, ale když Glenn porážel v RedBud 2018 celý světa, tak jsem byl rovněž na měkko. 

 

Otázka: Ale ty nejsi ani Holanďan?

 

Smets: Ne, ale Glenn byl můj jezdec, bylo to moje dítě a porážel světové jezdce, dokonce porazil Jeffreyho. Získal pódia a vyhrál GP, to samé jsem měl s Tomem Viallem. Všichni říkali, dobře, kdo je ten kluk Vialle, ó, syn Freda. To je ta hezká část, lidé neměli ponětí, kdo to je, a ve druhé GP v Matterley se postavil na pódium, pak vyhrál GP a rok poté byl mistrem světa. Pokud na mě tyto věci už nepůsobí emocionálně, jaký má smysl být tady. To samé s Rene Hoferem, víte (Joel se rozčílí). Byl sám, přišel a žil s námi a pak jsem ho viděl vyhrát Grand Prix, pak můžu plakat jako dítě. Pracujete spolu, s těmi dětmi máte stejné cíle. S Andreou bylo cílem určitě bojovat o stupně vítězů, ale sezónu zahájil druhým místem a v Riole si vedl dobře, pak další pódium ve Švýcarsku a pak čtvrtá Grand Prix, s tlakem domácího publika, vyhrál GP. Velmi uctivé dítě, velmi pracovité dítě. Myslím, že pro mě a pro KTM byl Arco každopádně trochu speciální, protože tam Rene (Hofer) vyhrál svou první a jedinou Grand Prix. Obě ty věci vyvolaly ty pocity, na které ses ptal.