Exklusivní rozhovor se Stefanem Evertstem

04.01.2020....

Před více než jedním rokem onemocněl Stefan Everts (47) po bodnutí komárem malárií. Stalo se tak během benefičního závodu v africkém Kongu. Od té doby ztratil osm prstů a neustále bojuje s každodenními bolestmi. Přesto ale ještě vychovává a připravuje svého syna k tomu, aby se stal motokrosovým mistrem světa.

Rozhovor s nejlepším motokrosařem všech dob proběhl v jeho domě v belgickém Lummenu. Na vysokém stropě jeho obýváku visí dva motokrosové stroje, se kterými získal dva tituly mistra světa z celkových deseti. Třetí visí nad barem, kde má Everts rovněž obrovskou několikasetovou sbírku ginů. Sedm zbývajících motokrosových speciálů, se kterými vybojoval světové tituly, je umístěno v suterénu, kde je další velké množství motokrosových trofejí.

Everts poté nalévá tekutinu z fialové lahve S72, což je vlastně jeho vlastní výrobek. Gin není nápoj, který by jste si spojili s vrcholovým sportovcem, o to více, jde li o nemocného sportovce. Stefane, vy sám jej pijete?

Everts: V minulém roce jsem musel brát značné množství antibiotik, takže jsem skoro nic nevypil. Zvláště, kdy chci být co nejrychleji vyléčen.

Dnes mám dobrý den, říká desetinásobný mistr světa. Díky kvalitní ortopedické obuvi může chodit bez velkých bolestí. Někdy má velké potíže po ne dobře zhojených ranách způsobených po amputacích prstů na nohou. První amputace přišla na řadu v březnu, a od té doby přišel (prozatím) o osm prstů na nohou.

Minulý rok na podzim přijal Everts pozvání od bývalého belgického motokrosového jezdce Thierryho Klutze, aby se zúčastnil charitativního závodu v Kongu. Za několik týdnů po návratu se náhle začal cítit špatně. Myslel si, že má chřipku. Po několika dnech strávených doma v posteli musel navštívit lékaře. Jeho žena jej rychle odvezla do nemocnice. Následné dva týdny se Stefan Everts pohyboval v kómatu, mezi životem a smrtí.

Otázka: Pamatuješ si něco z těchto dvou týdnů?

Everts: Během kómatu jsem měl několik snů, většina z nich byla nepříjemných. Občas mám z toho záblesky i nyní. Pamatuji si však, že většina snů byly podivné kombinace. Zdálo se mi, že jsem zmlátil svého syna Liama i jeho sestru. Když jsem se z kómatu probudil, myslel jsem si, že Liam měl dlouhé vlasy a náušnice.

Necítil jsem, že bojuji o svůj život, jak to často popisují další lidé, kteří byli v kómatu. Vždy bylo v mé povaze vytrvat, tak si také myslím, že někde nevědomky jsem to měl také.

Po dvou týdnech v kómatu, mi trvalo další dva týdny, než jsem začal přemýšlet trochu rozumně a střízlivě. I díky lékům jsem byl velice zmatený. Připadalo mi, že jsem byl dlouhou dobu pryč. Nebyl jsem si jistý, co je skutečné a co ne. Vzpomínám si, že mě Kelly nechtěla vzít domů, když viděla v jakém jsem byl stavu. Existovala velká pravděpodobnost, že můj mozek byl poškozen. Během doby, kdy jsem byl v kómatu mi dali na hlavu jakýsi katétr, aby mi co nejvíce chránili mozek. Tady se podívej na tu velkou díru v hlavě.

Otázka: Kdy jsi si uvědomil, že jsi právě unikl smrti?

Everts: Když mě na pokoji navštívil lékař, aby mi řekl, zjišťovali, kolik pacientů s podobně vysokým procentem malárie v krvi přežilo. Nikoho takového nenašli, byl jsem první. Vůbec nerozuměli tomu, že jsem přežil. To tě potom donutí přemýšlet. V minulosti jsem nikdy o své smrti nepřemýšlel. Teď na to myslím mnohem častěji. Více si uvědomuji, že chci být po boku se svými dětmi.

Otázka: Jak toto období prožívali tvoje děti?

Everst: Kelly mi poté řekla, že po první Liamově návštěvě v nemocnici jí Liam řekl, že už svého otce nechce vidět. Psycholog mu následně řekl, že jej potřebuji, i když jej neslyším a nevidím. Právě psycholog mu hodně pomohl. Dceři Mylee bylo v té době osm let, takže to prožívala trochu méně emotivně. Když ale napsali v odpoledním místním deníku, že jsem nakažen smrtícím virem malárie, ptala se ženy, zda na tuto nemoc umřu.

Otázka: Jak tě tento atak malárie změnil?

Everts: Hodně jsem se uklidnil, zklidnil. Pořád jsem byl nucen něco dělat. Teď musím volit klidnější život, než který jsem žil.

Na začátku jsem si stanovoval neustálé termíny, kdy bych na tom měl být lépe. Teď chápu, že uzdravení nemusí trvat měsíce, ale může trvat i roky. Myslím si, že mě to i mentálně změnilo. Nedávno jsem se dozvěděl, že zemřel při nehodě s opilým řidičem mladý motokrosař Ian Goormans z Motocross Lille ve Francii. Přestože jsem toho chlapce osobně neznal, zpráva o jeho tragické smrti mě zasáhla tak, že jsem okamžitě poslal jeho rodině zprávu na Facebooku, abych jim prokázal svou podporu. Takové zprávy mě v minulosti tolik nezasáhly. Hodně mě změnily i příjemné chvíle. Například jsem nedávno navštívil galavečer gymnastiky, kde vystupovala moje dcera Mylee. Můj obdiv k těmto sportovcům byl tak velký, že jsem měl slzy v očích.

Otázka: Když jsi cestoval do Konga, nebral si léky na malárii. Obviňuješ sebe, organizaci nebo někoho jiného, že jsi skončil jak si skončil?

Everts: Netušil jsem, že je malárie tak nebezpečná nemoc. Je jasné, že kdybych o té nemoci věděl více, lépe bych se připravil. Samozřejmě jsem věděl, že Kongo je oblast s velkým výskytem malárie. Vždycky jsem se natíral repelentem proti komárům a nosil košile s dlouhými rukávy a kalhoty s dlouhými nohavicemi. I pořadatelé si mysleli, že je to dostačující. Mohli mě varovat, že kdybych po mém návratu domů měl potíže, měl jsem okamžitě navštívit lékaře. Kdybych byl rychlejší, mohl jsem následky mnohem více snížit. Můj prach bolesti byl díky motokrosu vždy vyšší. Kdybych šel do nemocnice okamžitě po propuknutí nemoci místo toho, abych se léčil čtyři dny doma v posteli, pravděpodobně bych teď měl prsty na nohou. Nakonec musím obviňovat jen sám sebe.

Otázka: Proč ti osud způsobil tak agresivní nemoc jakou malárie je?

Everts: (zamyslí se). To je dobrá otázka. Nejsem si jistý proč, ale vím, že to enormně zpomalilo mé životní tempo. Tak asi možná proto? Pravděpodobně neexistuje žádný důvod. Vím ale, že potřebuji vydržet. V těchto chvílích mám stále příliš velké bolesti, abych tuto kapitolu uzavřel. Abych zapomněl na mé utrpení, snažím se být co nejvíce zaneprázdněn.

Otázka: Co ti nejvíce pomáhá v nejtěžších chvílích?

Everts: Liamovi tréninky jsou pro mě nejvíc. jelikož již nemůžu sám jezdit na motocyklu, koupil jsem si elektrické kolo, abych mohl Liama sledovat po celé trati. Cítím se ale, že jsem během roku hodně zestárl, zejména fyzicky. I po skončení mé sportovní kariéry jsem si myslel, že když začnu opět intenzivně trénovat, mohu se vrátit na pozice, na kterých jsem byl, když jsem skončil, ale teď jasně vím, že to není možné. Přesto ale, než zemřu, chci se nejednou svést na motocyklu. To je výzva, kterou jsem si stanovil. Toužím po tom, abych znovu cítil na svém těle každý sval.

Otázka: Jaké to je, když máš najednou jen dva prsty na nohou?

Everts: Byl jsem velice zoufalý. Nejméně čtyři roky jsem byl nešťastný, když mi začaly padat vlasy. To jsem si myslel jaká hrůza mě potkala, ale nakonec jsem se s tím naučil žít. Když jsem se probudil z kómatu, okamžitě jsem věděl, že mé prsty jsou ve špatném stavu. Byly smolné, černé. Lékař však slovo amputace nepoužil ani jednou. Chtěl zachránit každý milimetr mé nohy. Ve chvíli, kdy jsem zjistil, že přijdu o prsty, byl pro mě šok. Když jsem ale poté viděl v rehabilitačním zařízení lidi s mnohem většími amputacemi trochu jsem se zklidnil. Základem všeho je, se všemu přizpůsobit. Na co si stále nemůžu zvyknout je vzhled, jelikož mé nohy jsou velmi "špinavé".

Otázka: Hrozí stále nebezpečí, že přijdeš o další prsty na nohou?

Everts: Snad již ne, ale je fakt, že to jsem slyšel v minulém roce často, a poté jsem o nějaký prst přišel. Momentálně chodím do nemocnice čím dál méně a ani nespotřebuji tolik antibiotik. To samo o sobě je vítězstvím. Bylo období, kdy jsem musel dostávat intravenózní antibiotika po pár hodinách. Kelly se musela stát více než poloviční sestrou. Nebylo to pro ní snadné. Již se zdálo, že to vše nemá konce: nemocnice, lékárna, pojištění a poté veškerá domácí péče. Nebylo to jednoduché. Moje nohy jsou jedna velká rána, vypadají jako by je zbrousil velký brusný kotouč. Dělala to také proto, že chtěla, abych se uzdravil a znovu mohl jezdit z Liamem po závodech. Stalo se také, že náš vztah byl občas pod velkým tlakem. Naštěstí se moje situace stále zlepšuje.

Otázka: Stále se bojíš zemřít?

Everts: (citově), Ano i ne, protože touto nemocí nechci trpět. V životě a v motokrosu jsem podstoupil tolik rizik a nakonec bych měl podlehnout komářím bodnutím. Bylo to hodně složité a jsou momenty, že se smrti nebojím, zvláště poté, co jsem byl během kómatu blízko smrti. Je fakt, že kdybych tenkrát zemřel nic bych nevěděl. Doufám, že moje úmrtí není na dlouhé roky na programu.

Otázka: Stejně jako tebe dříve, tak ty teď od samého začátku trénuješ svého vlastního syna. Do jaké míry ti pozice otce brání v pozici trenéra?

Everts: Můj otec, Liamův dědeček, mě v prvních měsících v tréninku Liama zaskočil. Vše šlo dobře. Od dubna jsem zase začal Liama trénovat já. Myslím si, že to bylo důležité. Je jasné, že už nemůžu chodit s Liamem běhat, ale mám elektrické kolo, na kterém jezdím. Je ale fakt, že nezpevněný terén s kameny je pro mne obtížný. Mám při tom hodně bolesti, ale to mě nezastaví.

Otázka: V minulosti jsi si ty a tvůj otec často dokázali vyměnit slovně své názory. Jak to máš nyní s Liamem?

Otázka: Snažím se to řešit lépe než tehdy otec. S mým otcem byla těžká debata. S Liamem se teď snažím více komunikovat a myslím si, že to zvládáme docela dobře. Pochopitelně i mezi námi je občas slovní střet. Liam má velké závazky a to nejen v motokrosu, ale také se zvládnutím školy. Je mu patnáct a musím říct, že k učivu přistupuje velmi zodpovědně. Je poměrně samotářský a nikdy neměl mnoho přátel. Jeho největší vášní je motokros. Liam má proti svým soupeřům nevýhodu, že je prozatím malého vzrůstu. Vždyť někteří jeho soupeři jsou až o dvě hlavy větší. Zdá se ale, že jezdí s rozumem a vyhýbají se mu naštěstí zranění. Momentálně jsme v takovém období čekání, než Liam bude dostatečně silný a velký, aby plně mohl prokázat své kvality. Jsem si jistý, že za rok, spíše za dva, bude schopen být na nejvyšší úrovni.

Otázka: Bude také mistrem světa?

Everts: Pevně doufám, že ano. Je otázkou, zda to bude desetkrát (směje se). Doufám, že alespoň jednou bude. Bylo by unikátní, kdyby to vyšlo. Znamenalo by to, že tři generace Evertstů by byly mistry světa.

Otázka: A co tvoje dcera, stane se mistryní světa?

Everts: O gymnastice toho moc nevím, ale když jí vidím cvičit gymnastiku, jsem ohromen. Právě teď přestoupila do klubu Sta Paraat v Hasseltu. Zdá se, že je to velmi dobrý klub. Kdyby se dostala na tu nejvyšší možnou úroveň, bylo by to naprosto fantastické. Vše bude ale její vlastní volba. Pokud by chtěla jít raději studovat, i to by bylo v pořádku.

Otázka: A co tvoje dcera a motokros?

Everts: Od narození jí říkám, že motokros není sport pro dívky. Nechci aby jezdila na tak nebezpečném stroji. Mám velkou úctu k holkám závodícím v motokrosu, ale opravdu to nechápu. Dívky mají být krásné a ne dělat tak drsný sport, který je jednou v prachu a poté zase v blátě. Je fakt, že existuje mnoho dívek, kterým to nevadí. Na druhou stranu je mnoho kluků, kteří se nechtějí umazat. Jsem ale přesvědčen, že pro motokros potřebuješ na těle koule.

Otázka: Jaký byl nakonec pro tebe rok 2019?

Everts: Byl to zatím nejhorší rok v mém životě a rád bych na něj zapomněl.

Otázka: Jakou strategii přinese rok 2020?

Everts: Snad bude méně bolestný. Také doufám, že Liam v motokrosu udělá pár kroků v před.