Biografie Valentina Rossiho. Díl 1.

12.12.2014....

Datum narození: 16.2.1979 (znamení Vodnář)

Místo narození: Urbino, Itálie

Současné bydliště: Itálie, Tavullia

Výška:182 cm

Váha:67 kg

Stav: svobodný

Přezdívky: Rossifumi, Valentinik, The Doctor

Rodiče: Graziano Rossi, bývalý motocyklový a automobilový závodník a Stefania Palma, stavební architektka v Tavullii, (Stefania je Valentinovo oblíbené jméno) - rozvedli se v období jeho dospívání

Sourozenci: nevlastní - Luca Marini a Chiara Rossi

Oblíbená hudba: Nirvana, Vasco Rossi

Oblíbená kniha: Bar Sport od Stefano Benni<

Oblíbený film: Blues Brothers

Oblíbená postava - fiktivní: Homer Simpson

Oblíbený herec: Nicholas Cage

Oblíbená herečka: Cameron Diaz, Angelina Jolie

Oblíbený sportovec: Jeremy McGrath, Ronaldo

Oblíbené zvíře: pes, má anglického buldoka jménem Quido

Koníčky: motokros, lyže, fotbal - je fanouškem Interu Milán, setkávání s přáteli

Oblíbený okruh: Assen, rád má také Donigton, cítí se tu jako doma, protože tam má spoustu fanoušků a připadá si jako v Mugellu.

Oblíbené jídlo: těstoviny

Valentino Rossi se narodil 16. února 1979 v Urbinu, v Itálii a vyrostl v Tavullii.

Jmenuje se Valentino, protože jeho otec chtěl uctít památku svého nejlepšího přítele, který se utopil v moři, když mu bylo osmnáct. Na výběr jména měla vliv také skutečnost, že den svatého Valentýna je dva dny před jeho narozeninami.

Dětství

Valentino byl hodné dítě, rád si stavěl miniaturní dráhy a jezdil po nich svými autíčky. Hodný byl však pouze do té doby, než si sedl na motorku, to pak "zdivočel". Na motorce seděl poprvé už ve dva a půl letech - v roce 1982 dostal od otce malou minikrosovou motorku, na které jezdil po domě a po zahradě.

V roce 1989, když mu bylo 10 let, se v Itálii začaly prodávat první opravdové minibiky. Byly to skutečné miniaturní verze motorek GP. Jak sám Valentino říká, byla to láska na první pohled. Přemluvil rodiče, aby mu ji koupili a začal závodit.

Jeho první závodní láskou ale byly motokáry. Přitahoval ho asfalt trati, a proto nejprve závodil na motokárách a až později na minibiku. Dva roky závodil současně na obou. Motokáry bral vážně, kdežto minibiky pro něho byly spíš zábavou. V roce 1990, ve věku 11 let, vyhrál regionální šampionát v motokárách a před koncem roku 1991 vyhrál 16 regionálních závodů.¨

Časem mu začaly být bližší minibiky. Jeho otci se také líbily víc, ale byly nebezpečnější než motokáry a otec i matka se o něho báli. Začalo rozhodování. Valentino měl jasno, cítil, že minibiky ho zajímají víc. Jedním z faktorů, který také přispěl k jejich konečnému rozhodnutí, byla finanční náročnost motokár.

V roce 1992 se Valentino rozhodl, že se zkusí projet po trati na Aprilii 125, kterou si půjčil od svých kamarádů. Protože byl v té době hodně hubený a motorka poměrně těžká, měl problémy se na ní udržet. Na sobě měl Grazianovu kombinézu a repliku helmy Kevina Schwantze - byl už jako dítě jeho velkým fanouškem. Po této jízdě bylo rozhodnuto - motorky definitivně zvítězily.

Valentino motorky miluje a jezdí na nich prakticky odmalička. Významnou událostí pro něho byly jeho čtrnácté narozeniny. Od tohoto dne mohl legálně jezdit na skútru. Jeho motorka se jmenovala Zmije. Byla to žluto-fialová Aprilia SR. Zbytek jejich party měl také skútry a všechny měly řadu úprav, aby byly rychlejší. Každý den na nich závodili. Jak Valentino říká, na skútru prakticky bydlelJ. Závodili na Panoramice, což byla22 kilometrůdlouhá cesta, ze které byl panoramatický výhled na útesy nad mořem. Vede z Gabicce Monte do Pesara. Stala se jejich závodní dráhou. Měli určená pravidla a při jízdě zkoušeli všelijaké triky. Závodili také v Pistinu, v průmyslové zóně s továrnami a skladišti. Tam závodili v noci. Díky těmto svým aktivitám měli neustále problémy s policií.

Mezi Valentinovy zájmy patřily kromě motorek i takové věci jako kytara nebo hraní fotbalu. Oproti tomu škola ho moc nezaujala, neměl rád dějiny umění a matematiku. Právě jeho učitelka dějin umění nevěřila tomu, že by ho motorky mohly uživit. Jak je vidět, mýlila se. Víc než škola nebo studium Valentina zajímaly štěrkovny a různé motocyklové závody. K oblíbenosti školy nepřispělo ani to, že mu byly neustále vyčítány absence, které měl kvůli závodům. Studoval lyceum Mamiani v Pesaru, což byla střední škola s rozšířenou výukou jazyků. Nakonec ze školy kvůli motorkám odešel, protože počet absencí by byl příliš velký a stejně by mu nebylo umožněno postoupit do vyššího ročníku. Po poradě s rodiči se rozhodl školy nechat. Dodnes ho mrzí, že nemá maturitu. Přesto získal v květnu 2005 na univerzitě v Urbinu čestný doktorát v oboru komunikací.

Přesun k motocyklům

Díky Grazianovi a jeho stykům získal Valentino v roce 1993 motocykl 125 ccm Cagiva Mito. Při první testovací jízdě se mu podařilo hned v první zatáčce spadnout. Motorka byla opravena a Valentino dostal příležitost chybu napravit, ale po dalších šesti kolech se vyboural znovu. To způsobilo, že o sobě začal pochybovat. A nejen on. Rozmýšleli se, jestli má vůbec smysl pokračovat. Až později si uvědomil, že toto je typické pro všechny jeho debuty. Vždycky se snaží být velice rychlý a je zbrklý, a proto padá nebo vyjíždí z trati. Stalo se mu to při všech jeho debutech na motorkách, při rallye v Anglii i při testech Formule 1, kdy udělal hodiny v první zatáčce. Nakonec se rozhodl vytrvat. Trvalo mu téměř celou sezónu, než se trošku uvolnil. Ve svém prvním závodě skončil devátý. Jeho první sezóna v italském šampionátu stopětadvacítek, nazvaném Sport Production, byla rozmanitá, ale postupně se zlepšoval, což nakonec vedlo k pole position ve finálovém závodě v Misanu. Zde nakonec skončil na podiu, přestože zkazil start a vyjížděl jako dvacátý. V příštím roce už získal titul.

v.m.

zdroj + foto: valerossi.cz